Trut.

Jak mlatem svým když Perun bouchá do štítu Krkonošských skal, Trut třískal v saň, až z jeho roucha i tváře krve proud se hnal.

Teď konečně juž saň je zbita, ó parný den, ó parná seč! Trut k luně zří, jež hvozdem kmitá, a otírá svůj velký meč.

Otírá jej o kapradiny, o řízy lem jej otírá; na čele jeho rostou stíny, pěsť zuřivě se zavírá.

Teď, s jásotem co nekonečným by sestoupit měl v luh i pláň, být vítán hlučně lidem vděčným, že zhoubu vlasti, zabil saň:

On v dumách na kmen strouchnivělý sed’, v kadeř prsty zabořil, vzpomínky jeho hlavou spěly, ten den se před ním vynořil.

Zde právě, u té sluje dračí, kdys zbloudil v hvozdě hlubokém. Co zažil zde, dnes jemu k pláči a slastí bylo před rokem.

Do skalin Perun divě bouchal, a v stromů šum a hromů řev se mísil – Trut jak v snění slouchal, – tak touhy plný, sladký zpěv.

A Trut šel blíž, sstoup’ v lesní skrýši, zřel pannu lesní před sebou, a jeho rtové sotva dýší před krásy její velebou.

Teď nad pobitou v hvozdě saní zří ještě zlatý její vlas, noc, která se jí z očí sklání přes démantové stíny řas.

„Buď má, můj vezmi život mladý!“ „„Co s ním?““ hlas její zvonky zněl. „Chtěj vše, co chceš, neb svoje vnady skryj řízy svojí ve úběl!“

A smála se. – „„Ó reku Trute, jsem tvou, když budeš přísahat!““ „Vše“ – zvolal v tísni vášně kruté, „jen moje buď, chci tobě dát!“

„„Slyš, k největšímu ze svých činů až dospěješ, ó Trute, slyš: jej pranikomu z lidských synů ty živým slovem nezradíš.““

„Ba nezradím!“ on volal divě, a strh’ ji nahou ve svůj klín; pohádky měsíc šeptal nivě, par sloupy táhly z doubravin.

Rok prch’ – a nyní vykonáno to nejvysší, co život můž’. Ó hrozný den a hrozné ráno, kdy’s, Trute, na saň tasil nůž!

Co nikdo v světě nedokázal, tys doved’ – mrtva leží saň, kdo zabil ji, byť vnuk se tázal, ty nesmíš pohlednouti naň.

Ty nesmíš říci: já ji zabil, ty musíš všecko zapříti pro úsměv, jenž tě v sítě svábil a chvilku jen moh’ zářiti.

„Ty nesmíš slovem živým zradit,“ si opakoval v snění rek, jen slovem, křik’, a jal se pádit do tmavých hvozdů nazpátek.

A mával mečem, hnal se k tesu, jenž s holou lebkou zádumčiv jak věštec zřel do tmavých lesů i dál do spících tichých niv.

Slez’ skalisko a rukou hbitou jal rýt se v žuly tvrdou skráň: „Zde Trut pohubil sani lítou!“ A měsíc pouze patřil naň.

„Snad pěvec půjde někdy kolem, na zpěvné hrudi varyto, a brzy písní zazní kolem, co mnou zde v skálu vyryto!“

Ryl namáhavě tyto runy, je mečem krví vlhkým ryl a v svitu vzcházející luny jak bůh svým stínem skálu kryl.

„Já splnil slib svůj, slovem živým já neřek’ čin svůj nikomu; však vnuk zví to přec slovem tklivým, kdo vlasti zhubil pohromu.“

Děl; velikostí svého činu jak zdrcen k zemi sklonil líc a zmizel v sluji plné stínů a neuzřel jej nikdo víc.