Trpět, ano trpět, křivdu třeba nésti,
i v tom záruka jest budoucího štěstí.
Moje bábo drahá, vzpomínám zas na tě,
na tu moudrost tvoji v žití všedním chvatě.
Jako stín tě vidím, domem jsi se táhla,
bez vlády tvá ruka na všecko přec sáhla.
Smysly zhasínaly, řeč se divně pletla,
v samém slunci měla’s ještě málo světla.
Pak to jak u hodin, kyvadlo když stojí...
Kam jsi dala tenkrát celou moudrost svoji?
Našlo se to pozděj. Na tobě již tráva,
moudrosti však tvojí stín tvůj z hrobu vstává.
Každým pod talířem, každým pod kastrolem,
v kuchyni jež tvojí rozvěšeny kolem,
nade dveřmi, římsou, každou pod puklicí,
nad kamnovcem stejně jako nad policí:
„Mlč a trp!“ Hle, psáno neuměle křidou,
a v tom celý život s celou naší bídou!
„Mlč a trp!“ to všecko. Zlatá bábo moje,
chápu nyní tvého klidu velké zdroje!