Ó přijde, přijít musí chvíle,
kdy zmlkne zášt a nenávist,
svých bludů člověk na mohyle
se vznese veliký a čist.
To bude nebem velké plání
ve žhavých božstva jazycích,
to bude zemí velké zrání
a sever, jih
se ztopí v nach jak západ, východ
té velké lásky stavit příchod,
jež smíří vše a všecko zladí
a vrátí lidstvu věčné mládí,
krok její orkán se již zdvih’.
Jak bouře přijde. Ale tiše
se na květ spící položí,
a nový život, kterak dýše,
vzplá do všech cev a odnoží.
Jak nad horami se to blýská!
kdo trpíte, jen k sobě blíž!
Jak liljí kalichy to tryská
svět blaha číš!
To bude bratrů uvítání,
všech s všemi jedno objímání,
z ran tisícerých růže vzplanou,
tvář zahalí dnes poplvanou
a v thyrsus změní Kristův kříž!
Ó přijde, přijít musí chvíle,
kde bájí bude trpící,
kdy zla a zmaru na mohyle
si dáte ruku, básníci!
Co v hloubi ducha tušili jste,
proč druhdy svět se smával vám,
vzplá ryzí, veliké a čisté,
jak drahokam
si lidstvo váš zpěv v srdce vetkne,
víc kal se řízy vaší netkne,
vše bude ryzí, velké, svato,
ať péro, páka, štětec, dláto,
a nade vším Bůh – láska sám!