Dav tritonů, již v křivé dují rohy, ten velkolepý průvod otevírá, dál v tísni faunů kozí vidíš nohy a kosmatý prst flétny otvor svírá,
sta amoretů květin sypou stohy na zmladlou zem, jež chvěje se co lýra, vše na čele a ve vlasech má růže, muž dívku objímá a dívka muže.
A nevíš ani, odkud zástup dětí tak buclatých a nahých se tu bere, ty jako květy v chumáčích a změti se noří kolem z hloubi lesů šeré,
motýli ve vlasech a mouchy letí jim křídla strouce v duhy tisíceré, ty nesou cymbály, ty ptačí hnízda, ten dudy tiskne a ten na list hvízdá.
Pod řetězy ten břečtanů se sklání, je v čela dumným připínaje tesům, ty honí v lesy stáda bílých laní, je ku leknínem zkvětlým vodí plesům,
ty v pokřiku, než sotva pohneš dlaní, se v azur čistý rozletí a lesům v skráň vrásčitou sta zlatých kouzlí svitů, jak slunce v Achilla se shlíží štítu.
Těm pod nohou, kam vkročí v tanci hravém, se smějí hyacinty s petrklíči, těch dechem fialka v trav plášti tmavém, těch úsměvem se mladý krokus vztyčí,
ty perly se skal sypou celým splavem a čápů klektáním na sebe křičí a ve zrcadle safírových toků se bacchanal ten zhlíží v každém kroku.
Faun starý spěchá ku starému buku a na vrásčitou kůru jeho klepá, co kukačky ples v sladkobolném zvuku zní z dálky a co datel vedle tepá,
vychází v ráz mu podávajíc ruku a úsměv na rtech dryada tu lepá, on prs jí mezi svými prsty stiská a ona cudně rdí se a on výská.
Vše omládlo jak prutem čaroděje. Jsou opět, ještě žijí bozi staří! A v středu toho veselého reje na voze tmavém myrtím ona září,
vlas vínek zkvětlých anemon jí kreje a úsměv jitra plápolá jí v tváři: to ona Vesna, Maja, paní světa, jíž v srdcích lidských ples a láska zkvětá.
Holoubků mrak jí nad hlavou se vznáší a labutí tlum amorety veden vůz táhne její, zimy hrůzy plaší a volá: Lidstvo, blíží se tvůj eden!
Z rubáše zimy démantů tříšť práší se v zlatý vzduch a kde pad’ stařec leden, tam konvalinek sedlo kolo celé a vůní zvoní vstříc jim převesele.
A vedle ní, jež sluje Mladost, Krása, se tyčí Apoll, veliký bůh jitra, on, s vlasů svých jenž zlaté střely střásá, kterými raní zem do hloubi nitra,
že stará Kybela ta prostovlasá se láskou zachví, slunce zlatá mitra když v klín jí padne a déšť drahokamů rozhází po ní v tisícerém plamu.
Se všech stran světa sletují se ptáci: tu skřivan, eremita orných pruhů, tu vlaštovka se v družný krov svůj vrací a rybníkem vln táhne třpytnou stuhu,
tu slavík, který lásky ku paláci svých perel snáší jásající duhu, tu, lučin stylites, čáp zamyšlený, jenž střechy zná a jejž milují ženy.
A jak jde blíž ten pochod triumfálný, zřím Vesně v tvář, poznávám její tahy, toť Jocondy zrak hluboký a palný, a přece plný lahody a vláhy!
Ó chápu, v květ že zaplane hřbet skalný a listím zajásá peň jilmu nahý a zlato kočiček svých vstříc jí sypá, že zpívá růží keř a voní lípa.
Kde zastaví se tato skvělá jízda? Ach, práce mají víc, než srdce zbadá, tu třeba v stromy zavěsiti hnízda, tam upevnit sněť kvetoucí, jež padá;
však ironicky kos nad nimi hvízdá, a vedle na hlohu zní pěnic váda, jdou v srdce lidská se vším, co tu kvete. Jo, Evoe! – Nuž tak je otevřete!
Cookies on Poetry Cove