Dech jara, v němž se v zlatém slunce jasu
hrot meče Michaela blýští,
v ráz ledný krunýř rozbil, v krátkém času
že celá řeka pluje v tříšti.
Má duše, kterou do okovů ledu
spjal život všední, smutný, těsný,
kdo rozbil pouta tvá, že spěješ k předu,
ký byl to jen duch Vesny?
Ó cítím, věčna duch to velký, božský,
tvá všecka těžká pouta zkrušil,
zřím veselý a hrdý na ty trosky,
v něž andělský meč bušil.
A jako v řece tříšť se žene k moři
v dál neznámou, tak v tuše
my plujem v nekonečno a vstříc zoři
s tou tříští, ó má duše!