V rozsáhlých sadech svého paláce na pobřeží skalnaté Ithaky kmet Odysseus chodil o berli. Jak můra noční těžká mdloba zlá
se zmocnila všech druhdy křepkých údů, tak podivně se cítil znaveným, jak Hades by již prstem svým naň kýv’. Jej nebavilo vzpomínání víc
všech výprav bývalých, vše dávná báj, se tísnilo mu zhaslým před zrakem, víc vyprávěti se mu nechtělo ty staré příběhy let minulých,
všem dobře známé. Palác nudil jej, i špižírny i skvosty pokladnic, kde všecko shled’ již, srovnal, ocenil. Krb domácí po boku Penelopy
mu zevšedněl; sestárlať ona již; ze svůdné, trpělivé manželky se stala stařice vnad otylých, od rána kázající k večeru,
a mezi jeho syny čackými spor vládl tajný, dobře věděl o něm a těžce nesl jej. Svět jemu zhořk’. Jen jedno svěží zbylo v duchu starce,
co nevyplenil ani mocný čas: to touha poznání, jež světem kdys jej štvala v dálku, v dobrodružství sta, již strach před smrtí zmoci nedoved’:
ta touha mořem věčně dunícím ku břehům cizím bloudit dál a dál a všady hledat, kde taj světa spí. To touha nezkrocená, silný pud,
vše vidět, poznat, zvědět osobně. Ta živa v srdci starce chvěla se jak doutnající jiskra v popeli. Dnes v listopadu den, kdy větry zlé
od moře fičely a kraj se tměl a Hélios, ve mračen ztajen plášť, jej na procházce samotářské stih’, to cítil dvojnásob a ptal se: „Proč
po kouři zatoužil jsem Ithaky a vrátil se? Ó, dnové líbezní! kdy domlouvat jsem musil soudruhům, je v odpočinek zváti v zátoce
skal neznámých, je svádět k popěvku, než zítra v slaný se zas dají brod po moři pouti... Kde jste? Zdali víc se nevrátíte? Sám všech zahynout
mám bídně zde jak otlučený strom, jak ohlodaná skála zvětraná? Já, který valné mužů šiky ved’ a bázně neznal? Věční bohové,
zřím jasně: samo stáří smrtí jest. Jak uniknout mu? Což tak sebrati se ku poslední ještě výpravě za sloupy Heraklovy, o kterých
zvěst šušká tajně večer při bouři, kdy v trouchni pařezů se směje krb.“ A co tak sadu svého stezkami se ubíral svou berlou tápaje
ve zlatém písku vlhkém od moře, druh jeden starý, který všecko s ním kdys prodělal jak první kormidelník všech cest a výprav (nyní zahradníkem
jej udělal v svých sadech královských), se k němu přiblížil, šel shrbený a nemluvil, však cítil Odyssev, že duše stejně naladěna vstříc
mu přichází. Pod starý sedli fík, jenž roztrh’ kořenem zeď zahradní, a obráceni k moři starci dva se dlouho na vln příboj dívali,
jak prášil se, co bouřil do skalin. Ač oba mlčeli, cos v srdcích jim se shrávalo jak drama poslední. A oba drželi se za ruce,
král s plavcem. Oba stále mlčeli. Leč po hodině když se pozvedli, do očí pohlédli si upřeně a jedním tempem s rtů jim sjelo v ráz:
„My vyplujeme, ano? – Ještě dnes!“ V svůj palác Odysseus vrátil se, v svou chatrč zahradník. A přišla noc, pruh světlý měsíce hrál na vlnách,
jež neztišeny tříštily se v prach o pusté břehy skalné Ithaky, když v šeru jako matné bludičky se pochodní řad začal míhati
a zakuklených postav několik do lodi, v křivé břehu zátoce vše začlo snášet hojné zásoby ku dálné cestě. Brzy Odysseus
od boku spící Penelopy své se zvednul. Trochu níže naklonil se k spící ženě. Hlavou táhlo mu, co všecko přetrpěla ubohá
před lety, on kdy meškal před Trojou a zbytečně svých dlouhých na cestách, jak obmysly hned a hned rázností všech nápadníků léčky strhala,
jsouc věrna jemu, čacké synky dva, tož Telagona s Telemachem zatím, vzor matky ve všem, odchovala jemu, a líto mu jí bylo. Vděčnosti
cit zahrnul mu duši vysoce, až k zalknutí. Však srdce pěstí smáčk’ a vzpomínal, jak druhdy zrovna tak od ňader Kalypsó i Kirky kdys
se vykrádal jak zloděj v půlnoci. Tak vždycky byla touha po cestách, po dobrodružstvích souší, na moři, po cizích městech, cizích lidech v něm,
že opustit moh’ lásky plný květ i přítulného krbu sladký čár, že ještě stařec, znaven životem, na nové cesty musil vydat se
ke sloupům Heraklovým, chtěje znát, jak vztyčeny jsou, kdo vjezd hlídá k nim, kterou as cestou božský Herakles až k Hesperidek pronik’ zahradám,
kde Atlas bedry podepírá svět, kde rozrazil svou hromnou palicí břeh tvrdých skal, až moře s jásotem. jak stádo řvoucích přikvapilo lvů,
za jeho stopou poloboha hřmíc. Tam jeti musí kol ostrova Kirky! A srdce staré něhy přívalem se zachvělo mu v bohatýrských ňadrech,
div slzu že v svém oku potlačil. Však jeho touha byla silnější po nových cestách, nových dobrodružstvích, že stínem vykrad’ se a vesele,
jak s okřídlenou patou Hermesa, paláce spícími spěl chodbami i sadu svého dlouhou alejí, a na loď, v zátoce jež meškala,
vklouz’ jako stín, kýv hlavou soudruhům, již s vesly v rukách svojich mozolných již čekali naň, used’ lodi v příď a ku odjezdu ihned pokynul.
V ráz vesel řady dvě vzduch proťaly a zakypěla voda ztemnělá, a jako přelud loď se nesla v dál. Křik „Thalatta!“ byl na rtech potlačen,
by darmo spáče v domu nevzbudil. Leč oči mluvily a srdce reků jak pták se vznesla v této slavné chvíli chladného jitra v dál a k obloze!
Ó, vlny! vzduchu! slaná páro v něm! ó, větry, posli dálek mlhavých! jak připínáte duším perutě. Jak stáří by, všem těžké břemeno,
se s beder zmdlených sneslo zázrakem, všem takto poskočilo srdce v hrudi, a sotva zmizel očím z dohledu břeh Ithaky, si padli v náručí
a objali se hlasně, bratrsky! Vše prchly starosti, zrak zjasněný po vlnách těkal, ptácích, oblacích, kvil větrů bdělé ucho chytalo,
co s výše síla s mládí radostí jim v ňader otevřené kalichy, jak vzácná mana tiše stékaly... Tak ujížděli v dálku neznámou.
Tak pozdravili břehy Hispanie, Maroko s jedné strany kývalo a s druhé Sardů křidobílý břeh. Pak začlo moře úžiti se v ráz,
na pravo Sevilla a Ceuta v levo, pak již jim kynula strž závratná, na jejímž konci vztyčil Herakles dva sloupy, výstražné své znamení,
za nimi moře slaným pláštěm svým část země druhou vodstvem přikrývá, svou k levé straně řídili vždy loď, až oči zhlédly poprv hvězdný dav
druhého pólu. Kolem vodní poušť a ticho smrti. Pětkrát zhasnul den a pětkrát vzplál ve matném sousvětlí, když hora z vln se začla zvedati
před nimi strmá, srázná, vysoká, jež hrotem v oblacích se ztrácela. I zajásali... V tom se vichr zved’, jejž bouř si osedlala na dně vod,
se vyvalivší hrozná, strašlivá; ta třikráte seskočivši na přídu, v svůj vír loď chytla spárem železným, jí zatočila jako pápěrkou,
zpět zadní částí lodě mrštila, příď hroužíc v bezdno... a již nad všemi se nedohledné moře – zavřelo. Ve Fonte-Avellanském klášteře
čet’ v refektáři mezi večeří tu zkazku dávnověku šedý mnich. Když dočetl, jal úžas všecky bratry a hlubé ticho v síni zavládlo;
pak začal zvolna vážný rozhovor o cestě Odyssea poslední, jak u té hory stanul vysoké, u jejíž paty s druhy ztroskotal.
A divně mátly všem se jazyky, ni převor nemoh’ rozsoudit jich spor. I povstal muž, jejž nikdo posavád si nebyl povšim’, u stolu jak host
on seděl poutníků a cizinců. Byl střední postavy, měl dlouhý háv, jak bakalář měl kápi sametovou a veliký nos jeho orličí
se nořil z tváře snědé, vrásčité, vlas drsný byl a v černých kučerách se nad okem chvěl plném svatých hněvů a dlouhých běd. Od stolu tento vstal
a hlasem vážným pravil: „Očistec ta byla hora, slední výpravu kde skončil Odysseus věhlasný. Do moře vln ji Bůh tam zapustil,
jí smrtelníkům nelze dostoupit, tam zhynout musili. Bůh nesvolí, by živoucí v říš smrti sestoupil.“ Tu zrak všech obrátil se k řečníku
a zřeli teprv hosta cizího, s orličím nosem v černém taláru. „A kdo jsi ty a odkud vše to víš?“ se tázal převor. Odpověděl host
a ohlas Věčna jeho slovy táh’: – „Já Dante jsem, jdu právě odtamtud!“
Cookies on Poetry Cove