Jak? Sama zas? – To není poprvé, co odplížil se od mých boků ven po špičkách opatrně v domněnce, že hlubě spím, neslyším jeho krok.
Jsi, Odysseve, chytrý, zkušený! Tys jistě rysu v hvozdech hlubokých neb lišce, která číhá na drůbež u stáje zavřené, tu chůzi tichou
a opatrnou přebral! – – Jdi, jen jdi! Zřím jedno jen, já nepoutám tě víc! Však poutala jsem – to jest pýcha má. A sedm let jsem tebe poutala,
ať prsy, boky, srdcem, duchem svým, na jedno vyjde. Vím, že mým jsi byl, to stačí mi. Vždyť byl jsi Odysseus. Ty dávno nevíš – já již vzpomínám.
V tom rozdíl celý. Vždycky žena dél si pamatuje, celý život svůj do každé události vkládati si navykla. Co muži vedlejší
jest efemerou, stínem na stěně, jest ženě – byť by byla bohyní – tím, že to bylo, věcí trvalou. V tom žije dál. Já jinak nemohu.
Tož vzpomínám. Noc věčně památná, kdy znaven, mořem dlouho zmítaný a v posled po ztroskotu korábu, jen bohů zachráněn byv pomocí,
jsi na dvéře mé sluje zabušil. Jak noční strašidlo stál’s přede mnou: zdrán, polonahý, s vlasů temných kštic a z vousu v neladu ti stékal proud,
jak déště, tak i mořské sláně, zrak ti hořel v důlkách ohněm tajemným, to boje o život byl děsný sled; však v tazích tváře spala velikost,
a ta mne jala celou silou svou; jak shlédla jsem tě, pustila tě dál. Kdo nejdřív tebe v lázni občerstvil? Kdo vystrojil ti potom hojný stůl?
Kdo schvácenému duchu křídlo zved’? Kdo zbystřil smysly v mdlobu zastřené? Kdo k sobě posadil tě při stolu? Kdo nabídl ti lože k noclehu
a neptal se: Kdo jsi? Zkad přicházíš? – Já byla to, a v tom jest pýcha má, že poznala jsem tvoji velikost. Byl’s velkým vždycky. Plných sedm let
zde trávil jsi a – špatná nebyla. Těch prvních pět bych s bohy neměnila! Ty olbřím, děcko byl’s v mém náručí. Pak začal’s chladnout. – Ne, to špatné slovo,
tys počal přemýšlet, což lásky hrob. Tys začal ke mně býti soucitným, to lásky smrt. – Vím, ze soucitu jen ty odplížíš se zrovna o půlnoci
od mého boku. – Tím jsem souzena. Spíš vedle mne a když se probudíš, do vousu vzdychneš si, jak náhodou tvá ruka hledá zbloudilá můj prs,
leč vzpomínka tvá – bozi vědí kam se odnáší, po hřebenu vln v dál. Mně netřeba jest v skále okeničku nočnímu vzduchu otvírat, já zřím
tě na skalnaté výspě tiše stát jak temné strašidlo. – Kam patříš jen? Co hledáš v sváru oblaků a vln? Co v křiku racků, větrů kvílení?
Po nějakém snad slídíš korábu, jenž z daleka se zjeví ve mlhách? Vím, kdyby třeba z Hadu přibyl sem a vracel se tam, že bys vstoupil doň,
jen volný být a beze mne a svůj! Jen stůj tam zakuklený v mlhy plášť, to sluší ti; – já okem duše své tě vidím – čekej, Odysseve, jen!
Mně netřeba, by Hermesa v chýš mou posílal Otec světla s výstrahou a radou, bych tě propustila již. Jsi volný dávno – skoro celý rok...
tvou vinou, že jsi posud neodplul. Já nedržím tě. Ženy půvab vždy jest napjatý luk před výstřelem. – Střel!
A splaskne v ráz napjatá tetiva. Však jedno do dálky šlu za tebou a zvíš to po letech, ba v smrti též, že byl jsi milován těch sedm let,
že velké štěstí pravé lásky měl’s, že není vinou mou, že velký Zev, jenž dokonalým přece stvořil vše, dal lásce lidí věnem nestálost.
Jsi v posled nevinen, když uvážím běh všeho celý. – Já ti nadlehčím! Já rychle sluje spustím závoru, já zavru okenice – ulehnu,
tvář v kštice zahalím a zacpu sluch, bych neslyšela vesel rhytm a kvil vln, větrů, které unášejí v dál, má lásko, tebe! – Jdi, jsi svoboden!
Cookies on Poetry Cove