Tři z různé doby památníky mi často padnou do očí a generac tří tužby, vzlyky mi svojí mluvou tlumočí.
Nejstarší vázán ve sametu má zlatou řízku, spony též a věru více ohně, vzletu a slov nikde víc nenajdeš.
V něm z růží vidíš loubí stkána, hrdliček zástup jako sníh a srdce šípem v středu zdrána a labutí tlum v peřejích.
Kdes krajina – vždy při západu a truchlá vrba cloní rov a v rhytmického verše spádu co v kámen psáno krásných slov!
A všady obětnice hoří v girlandách květů do kola a loďky táhnou v modrém moři a tisíc srdcí plápolá.
Na každé straně desetkráte čteš: Věčně tvůj a věčně tvá! Ta láska zde v ořízce zlaté, ta jistě věky přetrvá!
O přátelství tu psáno mnoho, jež věčně neroztrhne hrob, až v sled tě bolí hlava z toho, tož k změně – v druhý oko stop!
Ten prostý je a z černé kůže, bez ozdob v rohu, po stranách, však otevřeš, v něm číst se může ve lapidárních literách:
„Až po letech tvé oko vlídné na těchto stránkách spočine, přej almužnu mi slzy bídné, ó sladké dítě, nevinné!
Ba chceš-li třeba, dař mne kletbou, i tato bude pamětí; kdo klam a zhrdání měl setbou, mít za plod můž’ jen prokletí!
Tož klň a laj! – Však přes mé jméno lhostejně nejdi bez řečí, by hloupě bylo zapomněno, to byl by trest můj největší!“
Tak v Byronovském psáno tónu a podpis jako v kámen vryt. Však věřte, nad tiradu onu že mnohem víc můj jímá cit
poslední z těchto památníků, kde podpis ani nelze číst, bez líčených slov, bouřných vzlyků, kde pouhé datum kryje list.
A dále nepsal nikdo více. Ó jistě chtěl bych přísahat, že v touze dívčí zrak i líce zřel nejvíc ten list plápolat.
Že prostičké ty cifry data jí nejvíc k srdci mluvily, v nich žila každá chvilka zlatá té celé jejich idylly.
Bez deklamace, beze frásí, jak přímé dlaně pevný stisk, v boj odhodlání do nesnází a vše pro pouhý srdce zisk.
Bez romantické kudrlinky, bez žravé pýchy mrazivé: zde pravé kouzlo upomínky, tak cudné jako poctivé.
Cookies on Poetry Cove