Tři jezdci jeli tiše doubravou, močálem jeli – mraky nad hlavou. Červánků krví západ zahoří a první jezdec takto hovoří:
„Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal, však dnes jsem doma sestru zanechal; tak mladičká jest – jaký trud a žel, až uloupí ji cizák nepřítel!“
Teď nový mrak se po obloze hnal a druhý jezdec tak se zadumal: „Což sestra žal svůj brzy pochová, jak pod okénkem zazní podkova;
však hůř jest mně – já doma ženu mám a bolesti pln na ni vzpomínám. Ta dítky má – div mne to nezmučí! pod srdcem jedno, druhé v náručí.
A jak hloh trpké nese ovoce, tak vychování dítek bez otce!“ Nezavál vichr z pusté skaliny, leč třetí zalkal z duše hlubiny:
„Což sestra, žena – věru bolný cit! já ale matku musel opustit; matička moje, bídná stařena, jak nad potokem vrba zlomená,
ta vypláče si oči do krve, vždyť jedu od ní dneska po prvé; té při vzpomínce jest mi ku pláči, kdo po smrti jí víčka zatlačí!“
A v smutném tichu jedou dál a dál močálem černým, kolem holých skal, a nežli měsíc na vlnách se skvěl, na sestru první jezdec zapomněl;
a válečnou když píseň zapěli, i druhý jezdec čelo zveselí; a vrahů tábor hle již v plamenech, však třetí pořád samý pláč a vzdech;
a nežli mlha klesla na trávy, již vybojován boj byl krvavý. Prvnímu orel v lebku zaťal spár a v rose schladil krve jeho žár.
Vlk druhého si zavlík’ v houštinu a bohatou měl na něm hostinu. Leč třetí prapor až ke konci nes’ a s jmenem matky na rtu k zemi kles’.
A že i v smrti na ni vzpomíná, tož z těla jeho vzrostla kalina, a na kalinu bílý ptáček slet’ a zazpíval – keř jeden list a květ,
a zpívá ptáček z noci k svítání: – ó matko! – dítě! – jaké shledání!
Cookies on Poetry Cove