Šla malá Tilda zkvetlou zahradou, byl srpen, v květu stály všecky lípy a vůně táhla v horkém, zlatém vzduchu. Tak plno vše jí bylo, všady vnikla
a staré lípy byly jako živy, neb tisíceré květů chumáče se proměnily v tisíceré zvonky, jichž srdcem živým byla zlatá včela.
Tak zněly bzukotem ty živé zvonky na starých lipách. Tilda byla bosa a prostovlasá – patnáct jejích roků jí dovolilo ten sport: chodit bosa
a rozpouštět si dlouhé, černé vlasy, jak mořská tráva dlouhé, tajemné. A bosa jak běžela zahradou, u kvetoucích těch lip se zastavila
a chtěla – kam dosáhla na špičkách – ty vonné, bledozlaté květy trhat a chytla snět, kam mohla dosáhnout, a rvala květ a nevšimla si včel,
až náhle jednu stihla na šíji, pět ve vlasech; v té černé, mořské trávě zle zapletly se náhle vzrušené od sladkých číšek lipové té manny.
A když je chtěla vyprostit si z vlasů, tu jiné lepší úkryt našly si za ňader vlnou, zrádný knoflíček kde povolil, jak natáhla se prudce
květ chtějíc urvat – Tilda ubohá! Co nyní? – Odkud vyhnat včely dřív, zda z vlasů, z této spleti mořské trávy, tak dlouhé, černé a tak tajemné,
či z ňader lilijí tak ztajených a hlubokých a ještě tajemnějších? A lípy voněly a zlaté včely jak podrážděny bzučely a Tildě
do pláče bylo v těchto rozpacích. Ji tenkrát viděl jsem tak z terasy a v mžiku tom jsem v duši přísahal, že musí Tilda býti mojí ženou;
tak roztomilá byla v tomto boji včel bzučících, v té vůni starých lip, v tom zlatém rámci srpnového dne. Ký osud stihl toto sladké dítě
po letech – nevím, vdala se, dost možná a banalně, snad s žitím bojuje jak tenkrát s včelami – však sotva, sotva tak graciosně, s takým humorem!
Cookies on Poetry Cove