Do větru na břeh moře vyšel jsem, chtěl pohřbiti jsem v sváru jeho vln, co tísnilo mne; jistě romantický to lék pro všední trudy života.
Byl podzimek, vzduch pln byl stuchlé vůně sežloutlých listí, divně smíšené se slaným dechem šedivého moře. Vše smutek dýchalo a resignaci.
Kde před nedávnem – pestré panorama – vřel život lázeňský, tam šer a klid. Já myslil, sám že v tomto nečasu, v té stuchlé vůni sežloutlého listí
zřít budu ve vln divé kypění a v nekonečný obzor mlhavý, zkad nevlídný, vlhavý podvečer lem každé plachty dávno zapudil.
Tu náhle na pobřeží v písku vlhkém, za hrází kamennou ve změti trav a vyvržených škeblí stát jsem viděl, jak šedý stín, postavu ztepilou.
Háv tmavý těsně k tělu přiléhal, jen lehce kreslil plné jeho tvary, na hlavě klobouk módní, jehož závoj jak popel šedý v dálku třepetal,
a dlouhé, žluté rukavice k loktům, a v ruce knihu měla. Do větru, do stuchlé vůně sežloutlých těch listí a ve slaný dech šedivého moře
čtla polo pro sebe a na hlas přec. Jak zaduněla vlna v břeh jak hora, jak hýknul vítr jak by ohlasem, mně zdálo se, dost možná byl to klam,
že v sluch mi padlo slovo „Nevermore“! Zda vskutku čtla tu nesmrtelnou báseň o štěstí ztraceném, o mrtvých touhách, o zašlých nadějích, zda vítr s vlnou
byl básníkem zde, či má obraznost, je těžko říci. Já jen viděl ji, jak štíhlá, rovná velké liliji, do bouře s nadšením čtla, jak rval vítr
jí vlasy, závoj, listy ve knize, však nejvíc vlasy rusé, ohnivé, jak zápasila s ním, jak chvěla se, nad nekonečno moře skloněná
z té básně nekonečna, ona sama jak každá žena tajemná jak tyto dvě hloubky, kteréž se tu potkávaly. Já bál se vzrušiti ji – couval zpět,
a v srdci klíčila mi divá touha tu ženu obejmout a zváti svou, zde u moře, kde vzduch pln stuchlé vůně sežloutlých listí, divně smíšené
se slaným dechem šedivého moře. Tu ženu obejmout a zváti svou, s ní čísti zde a prožít, procítit tu báseň zoufalství a resignace
a mrtvé touhy, ztraceného štěstí a zašlých nadějí, tu hymnu hoře. Kdo byla, nevím, nezřel jsem ji více, jak zjevila se mi, tak zmizela,
však vlna moře, ať juž v slunci šeptá, ať v mlze hřmí, má pro mne jeden zvuk, Heleny pěvce děsné „Nevermore“!
Cookies on Poetry Cove