Vy znáte je, ty kůry na sloupech, střed jejichž vyplňují varhany, kol pulpitů pár, v zadu staré kotle a za měchy pár starých korouhví.
Půl okna obloukem se sklání sem, na jehož sklo ve olověném rámci si ob čas stará bříza zaťuká, jež roste venku, kde byl hřbitov dřív,
kde nyní kout je plný vlhké trávy, černého bezu s lesem lobečku. Tak melancholické jsou tyto kůry, když dech dochází v starých varhanách
po požehnání, rudý červánek když hoří v oknech a když dlouhé stíny bizarrních světců hrubě řezaných se táhnou od oltáře k lavicím
přes chudou dlažbu. Na takovém kůru se přihodilo, co chci vyprávět. Cos chystalo se ve vsi, nevím juž, zda biskupská být měla visitace,
či prosté posvícení venkovské, však vím, že měla právě před „Agnus“ se nová vložka zpívat, stará skladba od vlašského prý neznámého mistra;
ji v archivu svém našel učitel a týden cvičil ji a předhrával. Té slavnosti byl právě předvečer a my se sešli k zkoušce poslední,
my, děti ze vsi, já sám housle hrál a ona, učitele dceruška, ta měla velké solo v této vložce. Dvě slova utkvěla mi v paměti,
při kterých vždy se začlo od počátku, neb dobré dítě nestačilo hlasem do také výšky při „Gratia plena“, vždy, ať se namáhala, co jen mohla,
to znělo falešně. Dnes jako vždy. Tu starý otec – jinak pravý dobrák – jej posud zřím, jak v ruce housle držel a smyčcem dával takt, juž trpělivost
začínal ztrácet’. Věru desetkrát jsme začli onu vložku osudnou na setmělém tom kůru, do okna kde stará bříza z venčí klepala
a kterým táhla vůně zavlhlá starého kadidla a voskovic. A zase při onom „Gratia plena“ to selhalo u mojí sousedky.
I nezdržel se starý kantor víc a klepnul smyčcem ubohé to dítě přes kaštanové vlasů vrkoče, jež dvojím věncem hustě objímaly
tu malou, drahou, krásnou hlavičku. A slzy bohaté jak velký hrách jí na tvář tryskly, chvěl se, zajíkal hlas jako pták, jenž v hnízdě překvapen
před odletem svým. Ó „Gratia plena“ v té chvíli byla ona, modrooká! Však starý učitel to nechápal, já cítil to a pustil housle z ruky
a zadíval se na tu drobnou tvář, tak zperlenou jak bílá jahoda, a pomyslil: Ta kdyby byla mou, tak sladce líbezná v svém tichém pláči!
Cookies on Poetry Cove