Když s jménem mojím Svoje jméno
pro příští zasnoubit chceš čas,
tu pomysli na kruté věno:
Být hlupcům vydán na pospas.
Neb to je stará moje kletba,
za mnou se táhne černý stín,
jen laním vzchází moje setba
a utrháním bez příčin.
Mé trny stíní již mé růže
a perutí mých každý tep
je schvácen ranou pídimuže,
jenž tím svůj vydělává chléb.
Škleb nedochůdčat je má sláva,
jsem bláznům vydán v pohanu,
ba v stejný osud propadává,
kdo čest mou bral by v ochranu.
Nuž, co můž’ tebe ještě lákat
klást ruku Svoji do mojí?
Vždyť nejsme ženy, spolu plakat
jež zkonejší a ukojí.
Jen to, že s bratra účastenstvím
vše hrděj snesem pohromy,
že umění nám náboženstvím
a soudce náš – jen svědomí!