Jest mladé děvče ze zlata,
ze stříbra žena vdaná,
však z mědě vdova dojatá
a věčně uplakaná.
A stará, ptáš se, babice –
ta valně klesla v ceně,
jest ze železa stařice,
ba míň a ještě méně!
Kdo nezřel Sevillu, perlu měst,
o světě pranic neví;
tam scházejí se, trh když jest,
ty nejkrásnější děvy.
Loď velkou vypravte mi v chvat,
chci po vodě tam jíti,
na dav se dívat a se smát
a mladé víno píti.
U Matky boží! – V tvář a bok
mne štípl kdos a v líci,
jen ještě jednou! Dám se v skok
to tatínkovi říci!