To divný sen byl, trapný, divný sen:
My na světě tom ztratili se sobě,
a přišla noc a zaplál nový den,
jak pod skleněným zvonem všecko v mdlobě.
Já chodil, čet’ a psal a jedl, leh’ a spal,
však cos mi chybělo vždy každým krokem,
a já měl divný, prapodivný cit,
že tobě rovněž tak se musí dít,
půl uchem slyšel jsem, zřel kalným okem;
a stále ptal se, kde dny můžeš trávit,
co můžeš dělat, čím se trudit, bavit,
když nemáš mne?
A pouště prošel jsem a kraje, písky
a moře projel jsem, bych byl ti blízký,
však nikde nebyla jsi, drahá!
a marná tebe najít, každá snaha.
Tu zřel jsem v duši svou, tam pusté prázdno zelo,
jak na dně v moři vše tam v plísni tlelo,
květ nevoněl a plod byl otráven,
to divný sen byl, trapný, divný sen!
Já stále ptal se, kam se mohu plavit,
co dělat, čím se trudit, čím se bavit,
když nemám tebe?
To divný sen byl, trapný, divný sen!