Na jiném okně v oblouk rozepjatém
sta mudrců nad atlanty a glóby,
ti měří kružidly, cos v knihách robí,
a disput vedou nad lebkou a hnátem.
A vedle nahý muž, jenž tesá dlátem
a skálu čnící k nebi marně drobí,
pak známé dítě, symbol lidské mdloby,
přelévá miskou moře s marným chvatem.
Ó těžká pravdo! Co tu shon a trudy?
Co práce, pot, co domněnky a bludy?
Líp hoch má, jenž se za motýlem honí.
Teď otevřel kdos dvéře – lépe jesti
zřít v hnízdech ptačích, že je vskutku štěstí,
že kvetou jabloně a bez že voní.