Ocúnků plamínky fialové
smutně se z lučin zas zvedají,
v dál přes ně prchají moji snové,
před zimou asyl snad hledají.
Ó, leťte jen, leťte jen do daleka,
lásku mou kdes tam snad najdete,
potěšte v žalu ji, vím, že čeká,
ve skřehlé ručky jí dechněte!
Ó, leťte jen, leťte jen s čápy na jih,
nad kalná rybníků zrcadla!
o příštích mluvte k ní našich rájích,
o lásce mojí, že nesvadla.
Kterak jí tiše stká blaho nové,
v kterém tak hýřila divě dřív,
ocúnků plamínky fialové,
nežli se z podzimních ztratí niv!