Upadlo péro havraní
v cestu mou s výše zlehýnka...
Ó, nic tak srdce neraní
jak smutné lásky vzpomínka!
Já upřel hned svůj k němu hled.
Mám tebou psát svůj žal?
Houk’ vítr: „Neslákáš víc zpět,
co jednou osud vzal!“
A jen se stočil po stráni
a ztich’ kdes v rokli pak,
já stál, na péro havraní
svůj upíraje zrak.
Ó, znám tě, znám a dobře vím,
můj osud havran jest,
on věštby kynem tajemným
tě hodil do mých cest.
Ó, nic tak duši neraní
jak lásky klam a lež.
Sem pojď, ty péro havraní,
zde na mém srdci lež!