Touha.

Dnes je třpytný kolibřík, v každý mžik ve všech barvách duhy svítí; hltavý je rázem sup,

v dravý lup který na srdce se řítí. Jak tón smutný vióly hlaholí

jako ze dna moře, z dálí; v ráz tu lítá vichřice, tisíce zvuků bouřných z ní se valí.

Vše ji zbudí, větrů svist, svadlý list v stromořadí v podjeseni, založený v knize květ

v její ret výmluvný se náhle změní. Zalehlý kdes zvonů zvuk, křídel tluk

v rákosí neb v jetelišti; milenců dvou spěch a chvat můž jí dát peruť v kraje lásky příští.

Často mníš, spí ve hrudi, nezbudí víc ji radost ani smutek; dost již pestrých přeludů,

s osudu rozmary dost různých půtek. Však tu zázrak najednou! Nožek dvou

obrysy pod černým šatem, škeble ouška, zoubků sníh jen se mih’ kolem tebe ulic chvatem;

verš, jenž dávno zapomněn, krátký sen v tichém jarním dešti vonném, růží dech neb akátu –

v záchvatu mrtvá touha vstává honem. „Ať jsem dobrem nebo zlem, život jsem!“

šeptá v ucho tiše tobě, „ve mně, nechť i potají, doutnají jeho jiskry v samém hrobě.

A ten šťasten a ten bláh’, komu sáh’ každý tón můj v struny duše; echem v každé vteřině

jedině ten žil v bolu, v plesu, v tuše. V záři slunce, v třpytu hvězd lyrou jest

srdce jeho, zkad se leje slavně sloka za slokou hlubokou notou z kosmu epopeje!“

Vlny sklon a vlny vzruch, věčný kruh, tvarů přechod nekonečný, stáří báj, sen, minulost,

tak je most věčná touha v život věčný.