Kde park se končí v údolu,
tlum stojí vlašských topolů,
jichž lupen dole bílý
se k vlhké hlati chylí.
Mně zdá se vždy, ze starých časů
utkvělo něco v jejich hlasu,
že cosi zachytily.
Kdys dlouhou honbou umdlelá
se kavalkada vracela
sem v rokokové době
zde odpočinout sobě,
dva vzadu zbyli, on a ona,
cos’ v ouško řekli si, šeř vonná,
kol ticho jako v hrobě.
Pak smísili se v druhých dav,
jak etikety kázal mrav,
háv černý i háv bílý,
však to, čím šťastni byli
v tom jednom mžiku, topoly
od roků k rokům hlaholí,
šťastně to zachytily!