Cti matku svou! – K čemu to přikázání,
když srdcem útlým lásky víří cit,
když nad kolébkou děcka v usmívání
se blahé oko drahé matky sklání
co šťastné hvězdy v proudu žití svit?
Ó matko, nač jsi dítě vychovala,
nač citůplný v světě blouznivec? –
Uhasla hvězda, s níž si mladost hrála,
a květy štěstí láska moje dala
mi tiché rakve prostý na věnec.
Nač noci dlouhé, nač starosti v snění,
života jitro bídou mlhavé? –
V hodině každé o mé štěstí chvění,
nač nejistoty hrozná utrpení,
nač za mé blaho slzy krvavé?
A za vše nevděk! – tresci Bůh mne hněvy!
V mou duši ohlas slávy věčné zní;
musím jí dobýt ne v náručí děvy,
musím jí dobýt bolestnými zpěvy,
bych v řadě pěvců nebyl poslední!
A když pak laurů zbytky zkrvavené
mé bledé čelo v smrti zahalí,
tu tobě vlastním synem opuštěné
strhaný věnec, matko, připomene,
že těžko projít slávy úskalí.
Ó, tu se modli s onou myslí tklivou,
s jíž učilas mne ducha k nebi nést,
tvá slova budou rosou nebes živou,
proniknou hrobu kůru pověrčivou
až k trůnu lásky – mořem věčných hvězd.
Teď sbohem buď! Já nemám více slova,
již v hloubi srdce cit můj oněměl;
snad pochopíš ta slova básníkova,
když dím, že zpěv můj socha mramorová,
na jejímž srdci věčný dříme žel!