To dávno juž, večerní šero tklivé,
svit západu a lesa ticho snivé
co dovedly mou duši k písni lákat,
vzplát nadšením a ve modlitbě plakat.
Co tenkrát chtěl jsem dnes, to nevím více.
Co mohl jsem jen žádat od měsíce,
co od přírody? Dnes těm citům cizí
zřím oblaka, jak táhnou, jdou a mizí.
Ó mládí sny! Ó touhy neurčité!
Snad přece vámi božství ve vás skryté
k nám hovoří jen jedenkráte v žití!
Proč nemůžem či nechcem pochopiti?
Vždyť ještě nyní po letech když mihne
se kolem hlavy let váš, oko jihne,
ta vaše zvěst nebyla klamem přece.
Cos v duši chví se jako kruhy v řece...