To bylo smutné odpoledne v podjeseni,
vzduch čistý, průhledný, nad stromy bledě zlatý...
jak srdce cítilo, co není, není, není,
jak srdce cítilo své nekonečné ztráty!
A přece zdálo se, že všecko jest, jak bylo,
ta smrčin zeleň mdlá, ty olše a ty břízy,
jak jinde u zdroje na mechu ptáče pilo,
jak jinde šuměl hvozd – a přec tak všecko cizí!
A šel jsem zamyšlen, jen bolest byla se mnou,
Tvůj obraz vznášel se tak spanilý a čistý
před každým krokem mým, v houšť proplítal se temnou
a splýval do stínu, se míhal všemi místy.
A žehnal chůzi mé, myšlénce, touze, snaze,
já milý úsměv Tvůj až v hloubi duše cítil
a při té bolesti mně bylo zas tak blaze,
jak zadržených slz by proud se z očí řítil.
A z lesa vyšli jsme na louku vlhkou rosou,
kde kvetly ocúny – já utrh jeden bledý
a cítil, že jen Ty jsi mého žití osou,
že na rtech, jmenem Tvým vydechnu naposledy.
A zlíbal jsem ten květ a tisk jej k srdci svému
a tišší, šťastnější jak na svém srdci Tebe
jsem dále světem šel jen s tebou, cizí všemu –
v dál temně červánky co krvácelo nebe.