Z okének ucpaných vychrtlí, bledí
od stavů hrčících do kraje hledí,
chvílemi v přeletu kdo se mih’ kolem,
jaký vůz silnicí, ký chodec polem.
Jejich to svět jest v okénka rámci,
pak ještě kroků pár v židově krámci.
Jejich stav starý, varhany smrti,
hrčí tak divně, životy drtí.
Směje se Vesna šeříku květem,
tkadlec to neví, vězněn svým světem,
hrčícím strojem a židovským krámem,
které jsou jeho života rámem.
Vyhublé děti na prahu dveří
velkýma očima cizince měří.
Úsměv chceš viděti na jejich tváři?
Teď již v nich bída rýsuje stáří.
Usednou za týž stav, varhany smrti,
radost i mladost kde bída jim škrtí.
Usednou lhostejní k všemu zde kolem,
co jim vůz silnicí, co chodec polem?
Na smrt jen čekají, matky jich rodí
mrzáky nové dál. Tak život chodí.