Buš lebkou svou, ó Titáne,
přikován k hroudě na skálu!
Spíš tato jiskrou zaplane
než člověk tvému ku žalu.
Jen uhlodej se pomalu!
Jen viz tu trpasličí změť!
Jen viz tu chamraď a ten hnis!
Jen viz těch štírů, háďat spleť,
a uvaž, čím jsi býval kdys,
jak zašlapán dnes ty’s!
Svůj jazyk jako břitký hrot
si každý brousí o tebe,
než tisícerých klepů svod
ti všecku sílu vystřebe;
tvůj skřek zní darmo do nebe!
A dal’s všem světlo, dal’s je rád!
Teď trpíš proto – proč’s je dal?
Tvá čest dnes ohlodaný hnát!
Bys o svůj triumf s psy se rval,
bij raděj lebkou v skálu dál!