Co uši moje vylízali hadi,
a věštění dar dopřáli mi bozi,
znám smrtelníků hruď, jsou přeubozí
a v nezdar vlastní vždy se ženou rádi.
Ba nejchytřejší přímo v zhoubu pádí,
ať pěstí vzdoru svého marně hrozí,
ať trpí tiše v prachu všední prósy!
zří tupě v kvas, jímž příroda je vnadí.
Tak proti vůli zlověstným jsem ptákem
se lidem stal a vždycky nešťastníka
má věštba bouří stižena zlým mrakem.
Spíš zajdu k moři, v nehostinné lesy,
ať do vichřice supí hlas můj hýká,
než v lidi zmar by sypal, noc a děsy!