A všecko, co jsem posud žil, to zase,
však jinak, padesát let žil jsem znova,
mně oblohy i země krása nová
se v jiném, větším objevila jase.
Dřív pouze v síle, teď jsem dýchal v kráse
a k jádru vnikal dál za masku slova,
až taj jsem poznal, jejž v svém klíně chová,
svět celý, ztopený v tmě, zářil v jase.
A člověka, jak taj ten luští marně,
jsem teprv okem ženy lépe chápal
a miloval jsem dosud víc a žárně.
Tu stejně po letech mi mužství dáno,
jak vzato kletbou, abych ve tmách tápal,
však opakem své já v nich našel ráno.