Zev s Junonou se octli náhle v sporu,
kdo, zdali bozi nebo lidé, větší?
Jak zvykem, zlobnou utkali se řečí,
až každý v svém víc zatvrdil se vzdoru.
Mne soudcem zvolili, na moji horu
se snesli v lidských postavách, lstí, léčí
v mou sáhli hruď, až přes vše nebezpečí
jsem řekl mínění své bez odporu.
Já většího jsem člověka být soudil,
tím, budoucnost že nezná, bez schopnosti,
by v tajemství se věčná Fata vloudil.
A z lidí kdo jest, muž či žena, vyšší?
Já: Žena, cítí s větší subtilností
a život příští nosí v ňader tiši.