Je Boecklin znal. Na jednorožce záda
je posadil, jak temným hvozdem jede,
kde melancholie své stíny spřádá,
je věšíc na borovic kmeny hnědé.
Mlč, hlavu polož blíž, stín hustý padá
na srdce mé, kol nás báj svoji přede,
tluk tvého neslyším – jen sluch můj hádá:
snů jednorožec bílý lesem jede...