Hrot lístku ani travin nepohne se.
Hvozd zastavil dech hluboký a divý,
na krajinu pad’ smutek těžký, snivý,
žár slunce prstenů sta rozlil v lese.
Brouk v suchém listí, motýl v rudém vřese,
vše usnulo, u bahna vedrem křiví
se rákos, v svlačci rosy brillant živý
se smutně jako kalná slza třese.
Žhnou skály a z nich vedro padá dusné,
štěrk, jenž se odloup’, zvolna v hloub se valí
a slyšíš zvuk, jak dopadá, až usne.
A sotva větší děs by v tomto tichu
tě schvátil, kdyby sedna mezi skály
je rozhlaholil Pan v šíleném smíchu.