Je znáš, ze slují mechovitých vstává,
je znáš, se snětí starých kmenů padá,
pavoučí sítí kol tě obepřádá,
stem očí houšť kde hledí na tě tmavá.
Kde lesní zvonek mdle se promodrává,
kde skála nahá v slunce tyčí záda
a bříza vzorky krajek na mech skládá,
jak slunce tetiva je kreslí žhavá.
Je velké, hrozné, dojemné a snivé,
jak pláštěm nadlidské jest postavy,
jež rozstřena vším plní všecko kolem.
Je tichá báje, proroctví je divé,
čár, kouzlo, velký taj a mlhavý,
jenž v srdce vtéká a se taví bolem.