Hor vrcholy svit zlatý oblévá.
Jest pozdní večer. Sedím v úvale,
dokola nízké křoví jalovce
a v sporém vřesu můra večerní;
dál hustý štěrk, jímž s těží propletá
se lesní pramen, tiše, bezhlasně,
jak vlny jeho šly by po špičkách.
A ticho roste, tak jest hluboké,
že v keři pták když křídly zašustí,
jak vzdálená bouř zní to v nitro mé,
tak líbezné, že zvonců snivý hlas,
v jichž taktu skot se pase po stráních,
zní v moje sny, jak Ave večerní
nad rodnou vsí. A ticho roste dál.
Teď rozlilo se jako ocean
přes duši mou, jen z jeho němých vln
ční myšlenky mé jako ostrovy.
Leč rychle mizí jeden za druhým
tím proudem zhlcen, stále rostoucím.
Teď poslední kles’ a s ním duše má
se zachvěla a padla tichu na dno...