Noc v srpnu teplá, tichá; květ opojivě dýchá, světlošky v stínech žhnou; tu v dálce na obzoru,
kde mrak se kupí v horu, blesk mih’ se najednou. Jak otevřená rána; jak ku edenu brána
by z kořen vylítla; spěl přes koruny stromů, na bílých stěnách lomů zář jen se zakmitla.
Zda zahřmí juž, se lekám a počítám a čekám, však neozval se hrom, ni vítr chvatným křídlem
nepohnul keřem, zřídlem; blesk druhý zaplál v tom a brzy velký, třetí ve slavném tichu letí
nad spící stráň i luh, jak roucha tříseň zlatá, v něž oděn na svět chvátá k pomoci lidstvu Bůh.
Tak honily se blesky. Jak velkolepé fresky pod nimi stráň i hvozd se míhaly a třásly,
než první blesky zhasly, zas nových zaplál skvost. Zem celá v ohni stála, jak ve křtu bleskném plála.
Lid dí, to znamená, že krásní přijdou dnové. Ó luzní štěstí snové, ó zóro plamenná!
V těch silných blesků reje jsem patřil, přemýšleje nad stmělým údolem: Jest žeh ten tichý, palný,
jen bouře odlesk dálný, či jest snad symbolem, že světla ručejemi křtí, očišťuje zemi
Bůh doby budoucí, té doby, ducha říše kdy lidstvu z plné číše mír pít dá žádoucí.
Kdy ztichnou válek vřavy, žár zhasne smolnic žhavý, jež v bahně velkých měst se nítí, v požár vzrůstá,
až dýmu clona hustá tvář halí věčných hvězd. A pomýšlel jsem v stesku na různost dvojích blesků
těch, které nítí Bůh, těch, jimiž člověk šlehá a dílo Boha sžehá a vlastní ková kruh.
Těch, děl jež chrlí jícen, jimiž jest pomník zřícen, jejž celý stavěl věk, a těch zde, jejichž zoře
je z věčna světla moře jen tichý paprslek. A patře v světla nával jsem v duchu přirovnával
těch tichých blesků let k těm bleskům veleduchů, jež v žití vřavě, ruchu se rozlétají v svět.
Kde majáky ty stojí, z nichž blesky ty se rojí do rozčeřených vln? že v čas, kdy tma jak řeka
v svět unavený stéká, vzplá žeh jich čarupln? V tmu svítí, svítí, svítí, jsou život, naděj, žití,
jsou duší pastviska, přes moře svítí v dáli a popel nezavalí jich zářná ohniska.
Neb v lidské kotví hrudi žár, který život budí se nesa k světlu výš, jej duchů řada hlídá,
druh druhu odpovídá mu podávaje číš. Číš sbratření a shody, číš věčné, živé vody,
číš pravdy, pokroku, číš nadšení a krásy, číš vzruchu, světla, spásy v svět zla i otroků.
Ať slovem nebo dlátem, co psáno v písmu zlatém, je v mramor věčných desk, vše, jejich zrak co zočí,
to věrně přetlumočí sen, touhu, cit a stesk. Snad neznají se ani, však v snahy svojí plání
jsou bratry na vzájem, jsou jako velké hory, jež první záblesk zóry na spící nesou zem.
Tak noci do hluboka za slokou zvolna sloka mi z duše kanula, jež v tichých blesků svitu
ve slavném velkém citu jak nebe planula. Co v ohni svět kol svítil, já vedle sebe cítil
všech velkých srdcí blíž, jež tiše, beze ruchu k letnicím velkým duchů svět připravují již.
Já viděl v mraků tříšti, syn velké doby příští jak vstoupil v zóry jas a zdeptal trud a zlobu,
vyrazil víko hrobů a pochodní svou třás’!
Cookies on Poetry Cove