My seděli jsme řeky na pobřeží;
pod tmavým nebem černé stromy stály
bez hnutí, smutkem sotva oddýchaly
a mraky dral se bílý měsíc stěží.
U nohou ostré stíny domů, věží
se chvěly v řeky vlnách, které spaly,
jen tance světlošek ve křoví hrály,
že řek’ bys, kdos tam se svítilnou běží.
A na obzoru v nebi hloubi stmělé
blesk za bleskem se míhal slavně, tiše,
jich odlesk zřel jsem ve tvém oku vlahém.
Přes prsty mé tvé slzy tekly vřelé.
Ó slzy, blesky z jediné jdou číše,
ty věští krásný čas – ty tekou blahem!