Jíní leží na mých snech. Stříbronohá, nezazli mi, že přicházím na tvůj břeh z bouří zimy.
Sny a touhy mladých let započaté v sosen stínu dej, ať vzplanou v zářný květ na tvém klínu.
Plná’s božských zázraků! Když tvé vlny v slunci hoří, když v nočního soumraku plášť se noří;
když nad nimi rozsvítí maják zář svou, jež se kmitá, a jak rybky do sítí stíny chytá;
když z nich v snivé předtuše, an je stíny obetkává, jak nahý prs Venuše měsíc vstává;
na svých ňadrech lehký člun houpajíce v hravém tanci, když zní sladce v stříbro strun ku romanci;
a od břehu k obzoru když se rozlétnou jak supi, jako hora na horu když se kupí;
když usednuv na stožár pod žhavými blesků biči v živlů ruch a rej a svár racek křičí;
a nad proudů čeřeny víchr v honbě velkolepé lítá, kentaur vzbouřený, a je tepe:
Ha tu též se probudí fenix mojí poesie, blesků plamen ve hrudi křídly bije!
Bolest svou i hněv i vzdor v perlách písní křídel střásá jako jiskry meteor, hymnu jásá!
Tuto dceru pohanů, jež se každým poutům brání, vezmi pod svou ochranu, moře paní!
V nový život posvětí bouře tvé to dítě lesů, když ti padne v objetí v divém plesu.
Nekonečnem prostoru, uč ji, jak se s větry lítá, na nejzazším obzoru hvězdou kmitá.
Dej, ať s hromy hovoří, do tmy výská s větrů stonem, v stříbro pěn se ponoří s alcyonem!
Když na ňadra ostrovů červánek své růže hází, ať tká snů mých osnovu na skal srázy!
Ať ji lana houpají, ať se hvězda zhlíží pod ní, ať i měsíc láká ji v síně vodní!
Ať spí, jiskra mlhavá, mezi mořské trávy stébly a, jak perla uzrává, ať zří v škebli!
Po perlových paprscích chvějící se bledé luny ať sjíždí jak dívčí smích na laguny!
Stínem letí ztemnělým kol paláců chmurné řady padnouc trilkem veselým v serenady!
Ať jí taje zázrakem v plný život sen i tucha, ať jest zářným majákem v říši ducha!
Když bouř břehy otřásá, ať plá sluncem krásy ve mně, v zhouby ryk ať zajásá: země! země!
Cookies on Poetry Cove