Sem hyacinthy, myrty, růže bílé
a nejvíc laurů z delfického háje!
Zde všecko sen je, přelud, vůně, báje,
i bol zde usmívá se na mohyle.
Co šeptá Satyr v ucho mladé víle,
co zpívá sosna, když v ní vítr hraje,
co na cymbál zní, zvonky, na šalmaje,
co něhy dřímá v Heraklově síle:
Vše v písni tvé, Aristofana vnuku
snem krásy spitý, padlý v lásky muku,
lká, směje se a jásá do souzvuku.
Ty první radost navrátil jsi světu;
teď měl bys umřít pod lijavcem květů
a nejkrásnějších, smavých dívčích retů!