Tak jdeme žitím. Tak den po dni zpívá
svou melodii, zdá se monotonní,
a přec je sladká, neb s ní život splývá.
V ní staré sny a upomínky zvoní.
Kdos zaklepe a otevře se jemu,
a milá ruka čelo dumné cloní.
Zas vracíme se k ráji ztracenému,
zas chápem’, co jsme chtěli v době mládí,
ba chápem’ vše a rozumíme všemu.
Čas neúprosný nad hlavou nám pádí,
rve růže mládí, na hroby je hází,
a na ty nejvíc, jež jsme měli rádi.
A naposled nás nikdo neprovází
ku bráně poslední – snad je to lépe,
snad s klidnější se myslí i v smrt vchází.
Však někdo zbyl tu: Upomínka klepe.