Tak nejprv nestačí nám vesmír celý
a potom všecky tužby naše zkojí
v alkovny stínu jeden koutek stmělý.
Nám zářné slunce nad hlavami stojí,
však patřit v ně se bojíme, jak ptáci,
jenž šťastně minuli bouř v husté chvoji,
a kterým blahem v hrdle zpěv se ztrácí.