Ten svět pln zjevů, jež se v bezdno řítí,
tu nocí tmí se a tam zorou svítí
pln orgie a prostoty a něhy,
kde s pólů ledem tropů palné žehy
se střídají a potírají v tísni,
jak, básníku, chceš zachytit v své písni?
Teď chápeš, proč byl Homer, Milton slepý:
spíš okem ducha lze ten velkolepý
a valný kosmos stihnout, příliš vzpnuli
zrak těla za ním, proto oslepnuli,
neb z jeho zjevů směsí děs vlá tajný.
Toť obrovitý je ten hrozen bájný,
jejž druhdy nesli z kananejské země
na ukázku, by nevěřící plémě
vše divy, které tam jim kynou, zřelo
a s bázní před Jahvé v prach střelo čelo.
Toť hrozen velký, kolik zrn má asi!
Zrn manny, dojmů, citů, hrůzy, krásy
a na všech ideálů chví se rosa
a ty jsi ubohá a malá vosa,
jež těká bzučíc kol a lačná čeká,
kde šťáva z rozpuklého zrnka stéká
a krůpěj stačí ti, bys tvořil světy.
Ó jen se opij šťavou tou! Tvé rety
ať jiné ani šťávy nepoznají!
Svět sám je v svojí skutečnosti bájí
tou největší, ty lepší nevytvoříš
a krváceje nechť se v nitro noříš,
za kapku stojí to, jež svítí zlatem
a kterou zachytí tvá sloka chvatem.
Tak děcko na ňadrech své roditelky
si krůpěj chytá, bující a velký
prs kterou pouští jako perlu bílou.
Ó života jen celou drž se silou!