Ten ždibec mozku, jenž mi ještě zbývá
po tuhém boji s hmotou, s všední vřavou,
zda vzplane soucitem, zda láskou, slávou,
zda lká v něm Satan, Sirena v něm zpívá?
Já nevím, zdá se mi však od jakživa,
že resignace ledem, vášně lávou
on pouze jásal, žil, a mojí hlavou
střel brokát poesie, jenž tam splývá.
Můž’ unavit se srdce? Pokud žije,
tu zpívá stejně. Básník, proč, sám neví,
vždy s písní patří v svého štěstí trosku.
Cit, vášně záchvěv – věčná poesie!
Ó jakou výhní jsou ty naše zpěvy
s tím sledním ždibcem ztýraného mozku!