Ach, kdyby nebylo jen toho konce!
Tak řeklas krásnou uklánějíc hlavu,
jak celý život s boji, trudy všemi
by moh’ nám býti ještě pro zábavu!
Jak všecko snadno by se unést dalo
i hořkost resignace i shon všední
i touha křičící vždy: Málo! Málo!
sny marně z noci deroucí se ke dni.
Ach, kdyby nebylo jen toho konce!
A trpce stáhla se tvá ústa dětská
a mně se zdálo, o ta prostá slova
že rozbíjí se naše moudrost všecka.
Já v duchu viděl ferneyského kmeta,
o konci tragedie jak děl s šklebem,
o hroudě, která na rakev se metá,
v níž loučíme se s peklem jako s nebem.
Já v duchu slyšel Sofokleův choral,
jenž nezrozenu býti lepším soudil,
a v čela rýhy, které čas mi zoral,
já cítil, děsu mrazný pot jak proudil.
A tiskna tvoji ruku křečovitě
já cítil smrt, jak divokého honce,
jak s křikem hází po nás již své sítě...
Ach, kdyby nebylo jen toho konce!