To napsal jsem? – To není možná!
a přece poznávám svá slova;
teď rád jsem, že má přání zbožná
jsou „slova, slova“ Hamletova!
Jak dítě, které bylo bito,
se k matce tulí vzlykající,
mně skoro oněch slov je líto
i prosby té se rouhající.
Svět sám zlý dost. Nač v hněvu plamen
polínko svoje přikládati?
On tvrdý dost – nač vlastní kámen
v řež všech proti všem přidávati?
Kdos ranil mne. Jest jemu lépe,
že vychrlil jed svojí duše?
Dal vášní hnát se, dítě slepé,
psal, jednal šíleně a hluše.
A rovnat já bych měl se jemu,
dát zaslepit se, zapřít lásku?
Snad cynicky se vysmát všemu
a utrhačství vzíti masku?
Ne! Jak se komu zalíbilo!
Hrob srovná nás a vnuk juž pozná,
kde vzplanul hněv, kde srdce bilo,
jak mezi nimi propast hrozná!