Kdys o lásku jsem Boha prosil,
každému padal do náruče;
v les nadarmo jsem dříví nosil,
teď prosím jen o krůpěj žluče.
Neb s láskou – dím to mezi náma –
je hotov brzy člověk v žití,
ta dáma mnoho chce a klamá,
to ambra, která nenasytí.
A srdce hladovo je stále,
v něm touhy plamen věčně žhavý,
a život valčík v karnevale
a pouze žluč – ta dobře tráví.
Tož prosím, pane na výsosti,
bych na tvém slavném hodokvasu
moh strávit maso jako kosti
a nemusil se báti času,
jenž, lačný pes tvůj, stále čichá
a hosty tvé pod stolem tahá;
platí-li něco mužná pýcha,
platí-li něco k výši snaha:
Ať v buben změny bez ustání
Smrt, tambor, hnáty svými tluče:
Ne soucit víc, ne milování,
jen žluče dej mi, hodně žluče!