Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých, vlas břízy poletá svislý... Na horách zdaleka leskne se sníh a mně tak teskno je v mysli!
Vidím tu chaloupku na podhoří, mhla stáhla loktušku nad ní, do sněhu divže se nezaboří dveře a okénka zadní.
Za stolem sedím sám; na trnoži dlí noha znavená spěchem – „Nu, dítě, jak v tom jest vůle boží,“ hlas báby z koutku zní vzdechem.
Ticho je zase a ve náručí sny staré hlavu mdlou vábí, tmou sotva zdaleka sem zahučí větru sten dutý a slabý.
Teď venku stočil se sníh v kotouč a letěl pustými lady – Nechcete, staruško, zapálím louč, bude nám veselej tady!
„Netřeba, hochu můj, nech toho, nech, světlo mi nepřidá klidu, k čemu mám viděti v poslední dech tu starou dědičnou bídu?“
Ticho zas, komůrkou sen se loudí, stínem se v okénku míhá, na víčka báby však nezabloudí, v těchto již bledá smrt číhá.
Dřív jste mi pohádky povídala – se rtů mi nesměle sklouzlo – z každé se mladost má na mne smála, jaká v nich krása a kouzlo!
„Těžké to, hochu můj, povídání, když jest duch jako hrob prázdný... Jen jednu pohádku mysl schrání, pro děti ta jest a blázny!
Chceš-li ji poslechnout, nevyšší čas, slyšíš, smrt na dvířka klepe, – pojď blíž, ať pohladím tvář tvou a vlas, tak se to umírá lépe!“
Sotva jsem ku loži starušky sed, juž hlava v podušky sjela, tluk srdce ztajil se – na skráních led, ústa jen slabě se chvěla...
Byla to pohádka – či mroucí vzdech, jímž s tělem loučí se duše? U lože do jitra v bouřlivých snech seděl jsem v nejisté tuše.
A než vzplál po třetí červánků nach, na bábě mohyla hlíny; chaloupky rodné jsem překročil prah a posud nenašel jiný.
Teď kolem hřbitova krok můj spěje, duch můj jak zimní luh prázdný, hledím kol a tuším, život že je ta báj pro děti a blázny!
Ve větru, jenž rozpjal klín plachet svých, vlas břízy poletá svislý, na horách zdaleka leskne se sníh a mne tak teskno je v mysli!
Cookies on Poetry Cove