Těm posledním, těm zavrženým z davu, jichž mládí nezná péče dobré matky, jimž život Medusy jen šklebnou hlavu vstříc zvedá u všech cest,
je nejvíc třeba vrátit úsměv sladký, jenž jako anděl z lásky, dobra, přízně se zvedá z jejich trýzně jak ve strhané mračno zákmit hvězd.
Z těch dětských očí nesmí hledět Bázeň, ta srdce nesmí schvátit Nedůvěra, ty ručky nesmí poskvrniti Strázeň, ni čisté duše Hřích,
k nim nesmí bída dotříti se šerá, ni Zoufalství, jež kalné oči vzpírá na jed a hrdlo svírá svou pěstí křečovitě v mukách zlých.
Z nich buďte matky příští generace, z nich buďte ženy s myslí odevzdanou, z nich družné sestry v poli širém práce, jak sám chce tomu Bůh!
Nad slzy soucitu, jež horké kanou, víc platí skutek, jenž je vyrve z temna, kam kyne ruka jemná v klín štěstí zpět a v čistý, zdravý vzduch!
Těm posledním, těm zavrženým z davu, jež na své srdce tisk’ by Ježíš vlídný, zde přál jim klid a v nebi svoji slávu, těm věnujme jen mžik,
jenž skutkem provázen jich život bídný hned v asyl změní! Nad slávu a zlato pak vezmem rádi za to těch dětí radost, žitím zralých – dík!
Cookies on Poetry Cove