Jestli přec možno,
aby si duše
přes prostor mohly
rozumět,
pak jistě musí
na mne teď myslit,
musí, ó musí!
Musí být se mnou,
jako s ní já jsem
v chvíli té noční
sám a sám,
za svoje křeslo
pohlédnout plaše,
šeptnouti tiše,
jistě tam stojí!
Musí, ó musí!
Otevřít musí
poslední řádky,
které jsem v smutku
zoufalém psal,
cítit z nich musí
lásky dech sladký,
řekne: „Jsi u mne!“
snít bude dál.
Jestli přec možno,
aby si duše
přes prostor mohly rozumět,
tož vědět musí,
ve chvíli této
že cítím stejně,
že myslím stejně,
musí, ó musí!