Těch dnů mi líto, které nevyzněly
tak plnou sladkou štěstí harmonií,
kdy v práce klopotu čas prchnul celý,
kdy pot se v skráň jak v hroudu kapka vpíjí.
A přece mohly, mohly krásné býti,
my měli blaho jejich ve své dlani,
byť prosté třeba jen jak luční kvítí,
jen vlídné slovo, pohled, pousmání.
A minuly a nevrátí se více...
zda jiné oblažily, kdo jen ví to?
Jich cenu známe, když pláč ztopí líce –
Teď ztracených dnů líto mi je, líto...
My pustili je jak motýle dítě,
jež teprv tenkrát lítostí jest jaté,
když vidí, v azur jak se noří hbitě
a prsty své jich pelem celé zlaté.