Na bílém čílku jako v těžkém snění,
jak v modlitbě má bílé ruce spjaty
a v černou propast, jež se pod ní pění,
v tmy posýlá své duše paprsk zlatý.
Co vedlo tebe, drahé dítě snivé,
k té rmutné knize? co zříš na dně jejím
pro šťastné svoje mládí dovádivé?
Nač unášet těm chmurným ku peřejím
svou útlou duši, bílou holubici?
Či v hlubině té víc a víc se tmící
zříš, kterak z bezdna život na tě zeje
a jeho klamy, vášně, beznaděje
ti šklebně kynou z oněch potvor směsi,
jež kdysi Jan nad Pathmu vídal tesy?
Či duše tvoje, kde pučí snů kvítí,
v níž chaos myšlének a citů zraje,
jen tam příbuznou svoji sestru cítí,
své vzdechy s vřením tím by v jedno slila,
by čarovněji potom k prahu ráje
na křídle báje k pravdě vystoupila?
Kol tebe svět i příroda jen plesá:
tys na počátku jara, a přec nyní
tvé skráně ona chmurná peruť stíní;
tys zabloudila do tmy toho lesa,
kam barvou květin, luzným zpěvem ptáka
nás kouzelnice, poesie, láká,
by všecku naděj k návratu nám vzala.
Já znám ten les; chlad, lahoda a vůně
tě ovane, tam zlatem hoří skála,
smích dívčí zvoní z houštin smaragdových
a neviděna z dálky flétna stůně;
a tisíc cest se plete stále nových
před zrakem tvým, necítíš unavení,
jdeš dál a dál – a slunce zapadává;
ty nevidíš, že vlhne rosou tráva,
že k vřesu letí noční motýl bílý,
ty neptáš se, kde jsou, jenž s tebou žili,
ty všecko máš – jen žádné navrácení.
Ó záchvěvy! ó propasti! ó snění!