Zabloudil jednou v horu Venušinu;
toť celý hřích; jak málo je to v žití!
Čím všecko proti vášně vlnobití,
jež prožil jednou na bohyně klínu?
Co pozděj pykal, žluči co a blínu,
co resignace, která nenasytí,
co vlastních slzí mohl v bolu píti,
tak celý dlouhý život kráčel v stínu.
U Eližběty mar to cítil znovu:
Ta rozkoš byla celá otrávená,
pro pláč se sotva dostati moh’ k slovu.
A Venuše jak světice – vždy žena!
Ta ctností a ta hříchem nás vždy svádí,
a kdo je vinen posléz? – Pouze Mládí.