Tanečnice.

Když Sisymbrion tančí, což se děje při zvuku fletny od večera k ránu, tu vzduchem vůně z kosených luk chvěje a vůně jetele a majoranu.

Když tančí Pyrallis, tu jen se kmitá, nad hlavou točí svoje ruce bílé, ty řek’ bys, bájný pták to kolem lítá, svá křídla sněžná zvedaje a chýle.

Víš, Parena, jež pouze tančí nahá, proč sluje zářící? – Déšť jisker srší jí z bílých ňader, a kam oko sahá, jí z roztažených rukou růže prší.

A Taluza je podobna v své kráse jen květině, jež na svém útlém stonku při větru políbeních zachvívá se. Ó zvuky fletny, bubínků a zvonků!

A Sigea jak hne se v hbitém tanci, tož každý chápe, její vděk a něha že úskalí jsou srdcím, která, psanci, kol bloudí a jež vichr vášně šlehá.

Sinope v tanci sama flétnu píská, to hudba s poesií letí kolem, pták vyhlédne tím zmaten ze křoviska a země sama chví se tajným bolem.

Synois vážně uklání se v reji; ten harmonický, klidný je a čistý, a prsy její tunikou se stkvějí jak za křišťálem liliové listy.

Kde Pagis tančí, – utec, satyr v sítí sám zastře oči v noci jako ve dne, do její vlasů každý květ se chytí, do její dlaně každé ptáče sedne.

Však neřeknu, čím vábí Nikostrate. Kdo miloval ji, ví to; vždycky v duši mu budou tkvěti její vlásky zlaté, v prstencích vinoucí se kolem uší.

A přizná, láska, chléb ten idealný, jíž bozi, lidé, světy jsou a žijí, je sama tancem, k němuž vesmír valný jen nekonečnou skládá melodii...